!!!!!!!!!KOPÍRUJTE POUZE SE ZDROJEM!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!PS: NAKRESLENÉ OBRÁZKY NEKOPÍROVAT VŮBEC!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

A POKUD CHCETE SPŘÁTELIT PIŠTE DO KOMENTŮ BUDU MOC RÁDA


KLIKAČKA BLOGU

Září 2010

diplom od © Avril Girl ♥

30. září 2010 v 17:16 | honiska
moc děkuju © Avril Girl ♥  tenhle diplom se jí fakt povedl díky moc


rozvrhy hodin-celebrity

25. září 2010 v 21:22 | honiska


rozvrhy hodin-zvířata4

25. září 2010 v 21:19 | honiska

rozvrhy hodin-zvířata3

25. září 2010 v 21:16 | honiska


rozvrhy hodin-zvířata2

25. září 2010 v 21:14 | honiska


rozvrhy hodin-koně2

25. září 2010 v 21:08 | honiska



rozvrhy hodin-zvířata

25. září 2010 v 21:05 | honiska


rozvrhy hodin-psy2

25. září 2010 v 21:00 | honiska





rozvrhy hodin-koně

25. září 2010 v 19:54 | honiska











fsdgde
gsdfg
fgdf
hjgf
frter

rozvrhy hodin-psy

25. září 2010 v 19:44 | honisla
pejsek
bvgh
rtrt
trzetz
dfd
gzuzu
tdt
bnb

vs

diplomek od Johany

22. září 2010 v 20:13
díky moc je nádhernej

Psi zabíječi

19. září 2010 v 12:18 | honiska

PSI ZABÍJEČI

Mýtus, realita či zbožné přání?





Mytická tibetská doga

Tibeťané jsou veskrze mírumilovný národ. Od přijetí jedné z forem buddhismu - lámaismu - nikdy o své vůli neválčil, a tudíž nepotřeboval ani zbraně, ani válečné psy.
Buddhismus zabíjení jak lidských bytostí, tak zvířecích tvorů přísně zakazuje. Zvířatům přiznává stejná práva jako lidem. Povinností speciálně vyčleněných mnichů je modlit se za duše uhynulých zvířat tak, jako křesťané slouží zádušní mše za své mrtvé. Požívání masa, to jest pojídání mrtvol zvířat, je pro buddhistu tabu!
Také Tibeťanům odnepaměti pomáhají psi při pasení ovcí a koz, hlídají skrovná obydlí. Psi popisovaní, nakreslení či vyfotografovaní Evropany, kteří teprve koncem minulého století dostali svolení navštívit cizincům zakázaný, a tudíž legendami opředený Tibet, se však od sebe někdy až výrazně liší. Jak svým exteriérem, tak typickým chováním pastevců měla a má tibetská psí populace do dog daleko.
"Když vysnívanou tibetskou dogou nejsou psi prostých vesničanů, určitě jí budou psi učených lámů některých klášterů, kam dosud nevkročila noha cizince!" namítne přemýšlivý čtenář.
Z tibetských klášterů (lámaserií) se po stovky a stovky let ozývá pouze klapavý zvuk modlitebních mlýnků, hlas bubínků a trubek svolávající k modlitbám. Jinak v nich panuje ticho - jak v kostele. Mniši, přísní vegetariáni a asketové, se věnují modlitbám, náboženskému rozjímání, četbě učených knih, pěstování a sběru léčivých bylin, bádání v oblasti psychologie, medicíny, farmacie... A pražení a drcení ječmene, z něhož se zhotovuje campa - kaše. Upražený ječmen se zalije čajem s máslem a je tu strava, kterou jídává Tibeťan po celý život! Po určitou část dne panuje v klášteře přísný zákaz mluvení, aby nikdo nikoho v jeho úvahách nerušil!
Takto popisoval ve své knize Třetí oko dennodenní život mnichů v klášterech lékař, Tibeťan dr. T. Lobsang Rampa, rádce a přítel 13. dalajlámy. Lobsang žil od svých sedmi let v jednom z tibetských klášterů. Výjimečné vzdělání (chirurgie, farmacie, astrologie, parapsychologie, jóga, džudo...), jehož se mu od mnichů jako "živému vtělení" dostalo, mu nejednou zachránilo život. Za druhé světové války byl jako lékař v Číně zajat a internován do japonského koncentračního tábora. Odtud se mu podařilo uprchnout, ale záhy se stal zajatcem sovětského režimu. Zemřel na počátku 80. let v Kanadě, kde napsal o svém životě několik knih, které obletěly svět.
V hospodářských staveních při klášterech byli ustájeni koně, hlavně běloušové, na nichž se přepravovali učení lámové, a jakové coby dopravní prostředek prostých mnichů a nosiči břemen. Nikdy v lámaseriích nepobíhali štěkající, vyjící, a tudíž nepřípustně hluční psi. Čím by je mniši, sami věčně polohladoví a chovající odpor k masu, živili? Proč by je drželi, když psí hlídače nepotřebovali? Doktor Lobsang vám nyní prozradí, kdo hlídával pohádkové bohatství tibetských klášterů.
"Naše chrámové kočky jsme neměli jen pro ozdobu. Byli to sveřepí hlídači hromad neopracovaných drahokamů, kterými byly obsypány posvátné sochy. Obydlí vesničanů hlídali černí psi, schopní povalit člověka a zle ho zřídit. Tyto psy šlo ale zastrašit či zahnat. Kočky nikoli. Když jednou zaútočily, dokázala je zastavit jen smrt.
Tyto kočky konaly službu v chrámech, kde se tiše a ostražitě plížily jak temné noční stíny. Jakmile se kdokoliv pokusil sáhnout na klenoty jinak nestřežené, kočka se vynořila a skočila mu po ruce. Jestliže kořist okamžitě nepustil, skočila další kočka, třeba přímo z posvátné sochy, zloději rovnou na krk. A tyhle kočky měly drápy dvakrát tak dlouhé, než má normální kočka, a nepustily. Psi se dali zahnat, zadržet nebo otrávit. Kočky ne. Donutily k útěku i ty nejdivočejší psy. Když konaly službu, mohli se k nim přiblížit pouze ti lidé, které tyto kočky dobře znaly."
Tradici koček-strážců pokladu udržují i Rusové. Mezi uměleckými poklady nedozírné ceny, soustředěnými v petrohradské Ermitáži, dodnes v noci tichounce našlapují obrovitá sibiřská kocouřiska. Jsou tam nejenom kvůli myším!
Většina vysokohorských klášterů byla a dosud je "ze země" nedobytná. Navíc mnichové-jógíni jsou znalí nekrvavého umění sebeobrany - hypnózy, sugesce a džuda. V mžiku by vetřelce pohledem uspali či jej přivedli do bezvědomí pomocí jemného stisknutí krku, a to ve zlomku vteřiny, dříve, než si to stačí uvědomit. Slabé přitlačení ochromuje mozek bez škodlivých účinků.
"V Tibetu, kde nejsou žádná anestetika, jsme škrtícího stisku často používali při obtížném trhání zubů nebo při srovnávání kostí. Pacient o ničem nevěděl, netrpěl. Tímto výcvikem jsme procházeli, abychom mohli i bezpečně cestovat po divočejších oblastech země. Jako lámové-lékaři jsme se nacestovali opravdu dost," napsal doktor Lobsang. Netřeba dýk, mečů - a psů!
Tibetská doga, jakou známe dnes, tedy není starobylým, původním plemenem, dílem přírody či šlechtění tibetskými mnichy, nýbrž výsledkem zhruba stoletého šlechtění evropskými kynology.
Ani divocí prapředkové tibetské dogy, ani její nešlechtění "chudí" příbuzní, ani ona sama nikdy nebyli a nejsou žádní olbřímí hafani s požadovanou minimální hmotností 80 kg! Vždy to byli a jsou středně velcí, statní, silní, vytrvalí psi, schopní nosit na svých zádech náklad jak oslíci. Když jsou na noc puštěni ze řetězu, kontrolují a stráží "své" teritorum coby nekompromisní, ostří hlídači. Běda tomu, koho by napadli! Na to, aby z nich mohli být úspěšní váleční psi, však každému z nich chybí 20-50 kg živé váhy! Když budete zkušený, na atak psů zvyklý ozbrojený válečník, padesátikilovému psovi se ubráníte. Chci vás vidět..., ba ne, nechci vás vidět!, kdyby vás napadl 120kilový zabiják!
Tibetští psi nikdy z Tibetu nevytáhli paty, a to díky způsobu života a myšlení - izolacionismu - svých pánů! Tibet byl vždy teokratickou zemí. Nikdy netoužil po "pokroku" vnějšího světa. "Přáli jsme si jen, abychom mohli v klidu meditovat a přesahovat omezení daná tělesností," napsal dr. Lobsang.
Když paty vytáhli, stálo je to život. Buď již na cestě lodí, nebo po krátkém pobytu zejména v Anglii hynuli. Zvíře žijící desítky a desítky generací v řídkém vzduchu Tibetské náhorní plošiny, kde se nadmořská výška pohybuje od 4000 do 5000 metrů, kde je studené a velmi suché klima, živořilo a bídně hynulo ve vlhkém přímořském klimatu. Navíc psi určení k ostraze stád se v Tibetu odjakživa kastrují. Po tomto zákroku psi jednak déle rostou, a tak jsou o poznání vyšší a mohutnější než jejich "šťastnější" druhové, jednak neodbíhají od stáda za nevěstami. Po tomto zákroku pes potomstvo nezplodí, takže i kdyby transport kamkoli nakrásně přežil, starověkého chovatele, respektive jeho fenky, by příliš nepotěšil.
Jeden z německých autorů kynologické literatury dokonce poznává tibetskou dogu v psovi na hraničním kamenu z Babylónie z roku 1000 před n. l. Posuďte sami dle zobrazení na s. 49, 50. Vidíte zjevně krátkosrstého, dobře osvaleného mohutného psa s masívní hlavou, s kratší čenichovou partií a s kupírovanýma ušima. Milosrdně přehlédnu, že se autor vyjadřuje o tibetské doze, psu z vysokohorských Himálají, jako o "podhorské rase". "Držení ocasu typické pro tibetské dogy" však jako důkaz, že pes je tibetská doga, neberu! Srpovitě nesený ocas sahající k patnímu kloubu mají i nekupírovaní středoasijci, pyšní se jím kavkazani, mongolští pastevečtí psi, čau-čau odnepaměti chovaní v mongolských klášterech, anatolský pastevecký pes, kangal... To, že Babylóňané měli psy pocházející ze střední Asie, jsem objasnila již v příslušné kapitole.
Zmíněný německý autor dál uvádí, že když Samuel Turner cestoval v roce 1800 ve službách Východoindické společnosti do Tibetu, pozoroval tam "tibetské dogy jako stálé průvodce tatarských pastevců". Co dělali, hrome, v Tibetu Tataři? "Jsem z toho Tatar!" říkávala má babička, když něčemu nerozuměla.
Koho tím pan Turner myslel? V 6.-9. století se všem mongolským kmenům říkalo Tataři. Ve 13.-14. století bylo toto označení rozšířeno na další národnosti Euroasie. V 16.-19. století se takto říkalo tureckým a dalším národnostem na okraji Ruska.
Samuel Turner buď viděl mongolského pasteveckého psa, nebo anatolského pasteveckého psa, nebo kangala - nebo neviděl Tatary! Přikláním se k tomu, že viděl mongolského psa. Popišme si nyní, v čem se toto plemeno, de facto ráz středoasijského psa, tibetské doze podobá a v čem se od ní liší.




:-) I LOVE MY DOG (-:

19. září 2010 v 8:24 | honiska